Marie Terezie
Marie Terezie jako jediná česká, uherská a rakouská panovnice nastoupila na trůn za velmi složitých podmínek. Po smrti svého otce Karla VI., posledního mužského potomka habsburského rodu, se ze všech okolních států stali její nepřátelé. Pragmatická sankce, kterou uznaly státy jako Prusko, Francie, Velká Británie, byla nyní zpochybněna, což znamenalo dlouhý boj o habsburský trůn.
Jako první se ozval nový pruský král Friedrich II., který nastoupil jen o pár měsíců dříve na pruský královský trůn. Ten v prosinci 1740 obsadil téměř celé Slezsko, čímž vypukla válka o rakouské dědictví. Po bitvě u Molvic v dubnu 1741 bylo zřejmé, že Slezsko je pro Rakousko ztraceno. Pruský úspěch uvedl do pohybu události, které se pro Marii Terezii vůbec nevyvíjely dobře. Na jedné straně sice došlo k vytvoření protipruské aliance (Rakousko, Velká Británie, Nizozemí či Rusko), na druhou stranu se proti Rakousku postavila Francie spolu se Španělskem, Neapolským královstvím a Bavorskem. Rozhodnout měla bitva v českých Chotusicích roku 1742, jež Rakousko prohrálo. Berlínskou mírovou smlouvou přišla Marie Terezie o Slezsko i Kladsko, které připadlo Prusku.
Pruský úspěch vyvolal reakci dalších států. Bavorsko-francouzské vojsko vtrhlo do Horních Rakous a posléze do Čech, kde se bavorský kurfiřt Karel Albrecht v prosinci 1741 nechal provolat českým králem. V únoru 1742 byl navíc zvolen za císaře Svaté říše římské národa německého (jako Karel VII.). Pro Marii Terezii byl stav kritický, nicméně se jí dostalo výrazné pomoci z Uher, kde byla v červnu 1741 korunována na uherskou královnu. První úspěchy se dostavily při dobývání Bavorska, rodné země Karla Albrechta. V době korunovace bavorského kurfiřta na císaře bylo hlavní město Bavorska dobyto Rakušany. Začalo se dařit i v Čechách. Karel Albrecht a jeho bavorsko-francouzské vojsko se z Prahy a poté z Čech stáhli v prosinci 1742. Marie Terezie tak mohla být v květnu 1743 korunována v Praze na českou královnu. Nikdy však nezapomněla, že se za ní Češi nepostavili stejně odhodlaně jako Uhři, což se později mělo projevit i v jejím příklonu k Uhrám.
Vytlačování Francie za Rýn bylo stále úspěšnější, což vyvolalo reakci Pruska. To roku 1744 opětovně vtrhlo do Čech, kde dobyl Prahu. Přestalo se dařit i na válečném poli. Především pak prohrané bitvy s Prusy zapříčinily, že Marie Terezie byla nucena uzavřít další mír s Pruskem. V Drážďanském míru z prosince 1745 se definitivně zřekla Slezska. Friedrich II. jí naopak slíbil, že podpoří jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského při volbě na císaře Svaté říše římské národa německého. Ten byl skutečně po smrti Karla Albrechta zvolen v září 1745 za císaře. Boje sice ještě pokračovaly, nicméně ty se odehrávaly daleko od území Marie Terezie. Války o rakouské dědictví skončily podepsáním Cášského míru v říjnu 1748. Marie Terezie uhájila své postavení a v kritické situaci ztratila „pouze“ Slezsko a Kladsko. Sama však tento stav vnímala jako dočasný.
Následkem výrazných porážek především od Pruska započalo období pozvolných reforem, které Habsburskou monarchii přiblížily k moderním západním státům. Základem pro případné získání Slezska bylo vojsko. Už roku 1751 založila Marie Terezie ve Vídni vojenskou akademii, kde mělo být důležité nikoli společenské postavení, ale dovednosti a schopnosti jednotlivých osob. Další reformy měly následovat. Jejich záběr byl opravdu všeobecný. Nejznámější reformy se týkaly školství (roku 1774 byl vydán Všeobecný školní řád, který zaváděl všeobecnou vzdělávací povinnost), správy (došlo k výrazné centralizaci říše, čímž došlo k omezování samosprávy jednotlivých zemí), hospodářství (sepsány tereziánské katastry, soupisy půdy a obyvatel; dále také Tereziánský urbář či provádění tzv. raabizace, tedy poskytnutí části vrchnostenského majetku mezi rolníky – jakýsi pronájem půdy) či mincovnictví (zavedení jednotné měny – 1 tolar za 2 zlaté – a prvních bankovek, tzv. bankocetlí). Roku 1768 vešel v platnost nový trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana, který i přes určité středověké pozůstatky (odsuzování za čarodějnictví či připouštění mučení) znamenal výrazný zásah do této oblasti. Na většinu reforem ve velkém navázal její syn Josef II., který nastoupil na trůn po smrti své matky.
V soukromém životě prožívala chvíle radosti i chvíle smutku. Byla požehnána, na rozdíl od svého otce, rozmnožit svůj rod. Z 16 dětí měla 5 synů, z nichž se pouze Karel Josef nedožil dospělosti. Dcery, kterých bylo celkem 12, provdala prakticky do celé Evropy a díky této sňatkové politice si pojistila mnoho významných rodů. Nejmladší Marie Antonie (Antoinetta) se stala francouzskou královnou, Marie Karolína byla Neapolsko-sicilská královna, Marie Amálie zase parmskou vévodkyní. Těšínskou vévodkyní se zase stala nejmilovanější dcera Marie Terezie, Marie Kristina. Zatímco u svých dcer měla Marie Terezie dominantní postavení a jen málo z nich se jí odvážilo vzdorovat, u synů už toto neplatilo. Rozpory s nejstarším synem Josefem jsou toho jasným důkazem. Ten bez okolků vystupoval mnohokrát proti své matce, což se projevilo na dlouhodobých konfliktech mezi matkou a synem. Ty se umocnily především po smrti jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského roku 1765. Novým císařem Svaté říše římské národa německého se stal Josef II., který tak mohl výrazněji vystupovat proti své matce.
Poslední politickou akcí, kde se naplno ukázaly rozdílné názory Marie Terezie a Josefa II., byla Válka o bavorské dědictví v letech 1778 až 1779. Zatímco Josef II. toužil získat Bavorsko, proti čemuž se postavilo Prusko, Marie Terezie dávala přednost jednáním. Josef II., který se nebál rozpoutat konflikt s Pruskem však byl matkou odstaven, když sama Marie Terezie požádala jejího celoživotního nepřítele pruského krále Friedricha II., aby započal mírová jednání, na které musel přistoupit i Josef II. Těšínský mír z května 1779 přiřkl Rakousku Innskou čtvrť. To už však byla Marie Terezie na konci svých sil. V listopadu 1780 se při lovu bažantů nachladila a krátce na to 29. listopadu 1780 zemřela. Pochována byla vedle svého manžela Františka Štěpána Lotrinského a její vychovatelky Charlotty Fuchsové (jako jediná osoba, která byla pohřbena v kapucínské kryptě, ačkoli nebyla z rodu Habsburského).
