30. 12. 1916 - Poslední uherská korunovace (císař Karel I. se v Budapešti nechal korunovat na uherského krále Karla IV.)

30.12.2017 12:59

 

                Když 21. listopadu 1916 zemřel v Rakousko-Uhersku císař František Josef I., převzal otěže vlády uprostřed děsivé války jeho prasynovec Karel František Josef, nynější poslední císař Karel I. Měl před sebou velice těžký úkol, zachránit monarchii, která se evidentně rozpadala. Nejdůležitějším krokem bylo uzavřít mír, o to se snažil celou svou vládu, a i přes velké snahy se nesetkal u svých spojenců či nepřátel s žádným pochopením. S jednáními o míru, ačkoli byla velice neurčitá, se již započalo, a proto se císař Karel mohl soustředit i na vnitřní reformy v říši. Již jeho strýc a domnělý předchůdce měl v plánu reformovat říši, a to především za účelem oslabit Maďary. Dal si za cíl ukončil dvojmonarchii Rakousko-Uhersko, která vznikla roku 1867. Jeho způsob byl sice nekompromisní, nicméně velice jednoduchý – nenechat se korunovat uherským králem, a tudíž nepřísahat na zachování uherských výsad. S reformami se částečně svěřil i svému plánovanému následníkovi, tedy císaři Karlovi I. (připomeňme, že slavnou renunciací v červnu 1900 se zřekl trůnu pro své potomky z manželství s nerovnorodou Žofií Chotkovou), který měl nyní možnost postupovat dle plánů Františka Ferdinanda d’Este. On se však rozhodl jinak, čímž zásadně (ať už v dobrém či zlém) ovlivnil další chod monarchie. Když za ním hned následující den po smrti Františka Josefa v 11. hodin dopoledne přispěchal uherský ministerský předseda hrabě István Tisza s nabídkou, aby se urychleně nechal korunovat, císař Karel ještě pod dojmem ze smrti svého předchůdce hraběti a Uhrům vzkázal: „… že chceme v souladu s přáním Našeho srdce a v souladu se zákonem, u příležitosti Naší korunovace, která se bude konat co nejdříve, podat v Naší královské Inaugurální adrese svědectví o Našich vladařských úmyslech, dosvědčit, že chceme dodržovat ústavu a zákon…“[1] Tento list napsal vlastnoručně a k velkému nadšení byl přečten 27. listopadu 1916 na zasedání uherského sněmu.

                Uherská korunovace byla naplánována na 30. prosince ještě téhož roku. Nicméně do korunovačního města Budapešti přijíždí císař Karel již 27. prosince. Není sám, samozřejmostí je jeho manželka císařovna Zita a také prvorozený syn Otto František Josef, coby nynější korunní princ. Po jejich příjezdu na budapešťské Západní nádraží mohly započít přípravy na samotnou korunovaci. Ještě před ní totiž musel císař Karel podepsat parlamentem schválený inaugurační diplom (k tomu došlo 28. prosince). Dále muselo dojít k potvrzení samotné korunovace panovníkem. Za tímto účelem byl za císařským párem vyslán kardinál-arcibiskup János Csernoch[2], který zastával i funkci uherského primase. V neposlední řadě si hlavní iniciátor uherské korunovace, hrabě Tisza, zajistil vysoký čestný úřad paladina, tedy zástupce krále.[3] Dle tradice musela navíc budoucí uherská královna „osobně přišít zlatou nití jednu ozdobu na králův korunovační plášť“[4].

                V osudný prosincový den roku 1916 se ulice, především pak ty, které se nacházely poblíž korunovačního místa, chrámu sv. Matyáše, začaly plnit slavnostní výzdobou v podobě maďarské trikolory. Samotný korunovační akt probíhal ihned po krátké modlitbě k novému uherskému králi. „Král poklekl, byl pomazán a opásán mečem svatého Štěpána. Knížecí primas a ministerský předseda mu posadili korunu na hlavu. Poté byla korunována Zita, jejíž královské křeslo bylo na její počest ozdobené bílou lilií, erbovním znakem jejích bourbonských předků. Nejprve se ramenem dotkla koruny sv. Štěpána, jako symbol toho, že společně s králem ponese tíži kralování; následně jí byla posazena na hlavu koruna, která byla zhotovena pro korunovaci Alžběty.“[5] Historik Jiří Pernes korunovaci ještě upřesňuje: „Kníže primas dr. Czernoch nasadil za asistence hraběte Tiszy starodávnou Svatoštěpánskou korunu na hlavu Karlovi, který měl přes ramena přehozen plášť svatého Štěpána. Poté mu vložil do rukou žezlo a říšské jablko.“[6] Nyní již na žádost nového krále umístil arcibiskup Csernoch také Zitě na hlavu korunovační korunu. Ozvalo se bouřlivé volání Eljén a király! (Sláva královi!). Samotný církevní obřad skončil, nicméně na nového krále čekala ještě slavnostní přísaha na uherskou ústavu. Po ní absolvoval tradiční zvyk, kdy na bílém koni vyjel na korunovační pahorek a svatoštěpánským mečem máchl do všech světových stran na znamení, že uherské království bude chránit proti všem nepřátelům. Dále také „Karel pasoval 50 důstojníků v polních uniformách, kteří se mimořádně vyznamenali na frontě, na rytíře Zlaté ostruhy“[7].

                Ještě týž den byl na budapešťském hradu, kam se ihned po korunovaci odebrala nyní již i královská rodina, uspořádán slavnostní banket. Hostiny, která je symbolickou součástí uherské korunovace, se účastnilo pouze šest osob – král, královna, primas, další biskup, papežský nuncius a palatin. Těm je přineseno 19 pokrmů, které jsou však ihned odneseny, aniž by se jich kdokoli dotkl. Pokrmy pak nechal Karel odnést do budapešťského špitálu, kde byly rozděleny raněným vojákům. Na konec se měla konat skutečná hostina i s taneční zábavou, nicméně Karel tuto hostinu neuspořádal, neboť nebylo možné tančit, když panuje válka. [8] Místo velké hostiny se však i s ohledem na probíhající válku a těžkou hospodářskou situaci uvnitř Habsburské říše konalo rozdávání jídla, a to dokonce bez potravinového lístku. V korunovační den „vyvařovala v Budapešti nově zřízená Ústřední lidová kuchyně a každý chudý dostal guláš a 5 dkg chleba, … údajně bylo vydáno na 60 tisíc porcí“[9]. Ještě ten den však nový uherský král se svou rodinou odjel zpět do Vídně.

Dobové prameny:

Karlův vlastnoruční list, kterým sliboval svou uherskou korunovaci (čten 27. listopadu 1916 v uherském sněmu)

„My, Karel I., z milosti boží císař Rakouska, král český atd. a tohoto jména IV. Apoštolský král Uher… Milí Věrní! Se smutkem v Naši duši, který sdílíme s národem, s odevzdáním v nevyzpytatelné cesty Prozřetelnosti, dáváme Vám na vědomost, že Náš zvěčnělý prastrýc slavné paměti, císař a Apoštolský král František Josef I., přešel dnešního dne ze smrtelného bytí do věčného života. Proto přejímáme jako následník a dědic našeho zesnulého prastrýce ve smyslu článků I. a III. z roku 1723 s nadějí a důvěrou v Boha vládu, ujišťujeme Vás, že chceme v souladu s přáním Našeho srdce a v souladu se zákonem, u příležitosti Naší korunovace, která se bude konat co nejdříve, podat v Naší královské Inaugurální adrese svědectví o Našich vladařských úmyslech, dosvědčit, že chceme dodržovat ústavu a zákon… a že Naše snahy budou zaměřeny k blahu Uher a vedlejších zemí…“[10]

 

Karlův proslov pronesený maďarsky při příjezdu do Budapešti 27. prosince 1916

„Nejenom proto, že tak přikazuje litera našeho zákona, ale také v souladu s hlasem svého srdce, přišel jsem s královnou do středu mého milovaného maďarského národa, abych převzal plnou moc jako nositel svaté uherské koruny, jako Váš korunovaný král…“[11]

 

Modlitba pronesená primasem Jánosem Csernochem při uherské korunovaci

„Dnes přijímáš královský titul a s ním i závazek být králem věřícího lidu, který ti byl svěřen. Je to vskutku skvostné postavení mezi smrtelníky, ale také plné nebezpečenství, úkolů a starostí. Budeš-li však pamětliv toho, že všechna moc pochází od Boha, skrze kterého králové vládnou a zákonodárci určují zákony, pak složíš i Ty sám Bohu účty za stádo, které Ti bylo svěřeno (…).“[12]

 

Pozdější svědectví Otty von Habsburga, coby účastníka uherské korunovace

„Korunovace na mne udělala skutečně dojem. Byla to velkolepá podívaná. Jako malé dítě jsem byl fascinován především tím množstvím lidí. I město pro mne bylo nové, poprvé jsem Budapešť vědomě zažíval. A pak ceremoniál v chrámu. Nepochytil jsem sice detaily, viděl jsem však dojetí lidí kolem, a to zase udělalo hluboký dojem na mne. Byla to zřejmě jedna z posledních velkých oslav pořádaných v Uhrách, oslava, která ještě jednou demonstrovala jednotu státu. Takový obřad je čímsi ojedinělým – zřetelně jsem si uvědomoval posvátnost toho okamžiku. Celou dobu jsem musel zůstat vedle bulharského krále, což byl mimochodem velmi bystrý starý pán, který mi chtěl všechno vysvětlovat. Během korunovace rozpřádal hlubokomyslné filozofické úvahy o symbolickém významu jednotlivých úkonů. Samozřejmě jsem nerozuměl ani slovo, nudil jsem se, musel jsem však zdvořile poslouchat – byl jsem naučen chovat se ke starším lidem uctivě. Pokazilo mi to ovšem potěšení z celé té nádhery. Dobře si vzpomínám i na Istvána Tiszu, uherského ministerského předsedu. Utkvěl mi v paměti, protože zatímco všichni ostatní byli oblečeni do pestrých úborů, on jediný měl na sobě černé šaty. Tak žije dál v mých vzpomínkách tento muž, kterého potkal tak tragický osud.“[13]

 

Doplňkové otázky:

Co měli Karel, Zita a Otto na sobě při uherské korunovaci?

Historik Jan Galandauer popisuje i oblečení nejvyššího páru při uherské korunovaci: „Karel měl na sobě červenou, zlatem zdobenou uniformu uherského polního maršálka, Zita pak bílé šaty z těžkého brokátu se zlatými výšivkami s brilianty, korunovační plášť byl z hermelínu.“[14] A Jean Sévillia doplňuje: „Otto má korunovační šatečky navržené speciálně pro něj.“[15]

 

Jak chtěl František Ferdinand vyřešit problematiku uherské korunovace?

                Ještě za života následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se zrodil plán, jak to udělat v případě problematické uherské korunovace. Při uherské korunovaci totiž musí král přísahat na uherskou ústavu, čímž si značně stíží jakékoli případné reformy v uherské polovině říše. František Ferdinand však měl plán, jak celý problém vyřešit v jeho prospěch.

                Podle uherské ústavy z roku 1791, konkrétně jde o článek III., měl král, který nastoupil na trůn 6 měsíců na to, aby se nechal korunovat. Do té doby byl „pouze“ dědičným králem. Právní experti Františka Ferdinanda však zjistili, že existují rozdíly mezi textem rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867. Historik Jan Galandauer píše: „Nejmarkantnější rozdíl spočíval v tom, že podle uherského státního práva patřila Dalmácie k zemím svatoštěpánské koruny, podle zákona rakouského k Rakousku.“[16] František Ferdinand tak mohl prohlásit, že nemůže přísahat na dvě ústavy, které si v několika bodech odporují. Mohl tedy požadovat o uvedení do pořádku. To by samozřejmě zabralo mnoho času, čehož se dalo využít právě pro revizi či dokonce úplnému zrušení dualismu. Tento krok by v Uhrách vyvolal určitě bouřlivé protesty, které by mohly přerůst ve vzpoury, a proto byl takovýto postup riskantní. V případě válečného konfliktu (což je případ uherské korunovace císaře Karla) však tento plán ohrožoval samotnou existenci celé monarchie.

 

Jaké výhody přinášela okamžitá uherská korunovace?

                Na první pohled unáhlený postup v případě uherské korunovace měl, v době válečného konfliktu doposud nebývalého rozsahu, velkou výhodu, která nakonec zřejmě rozhodovala o dalším ději. Okamžitá korunovace, a tedy i potvrzení rakousko-uherské monarchie jednoznačně stabilizovala celou říši. Během války nebylo možné oslabovat monarchii, potažmo armádu, která bojovala na jižní a východní frontě, vnitřním konfliktem, který by pravděpodobně vyvolal povstání uvnitř Uher. Rakousko-Uhersko nutně potřebovalo reformy, nicméně v roce 1916 potřebovalo mnohem více stabilizovat své vnitřní poměry. Nebylo tedy možné, aby se císař Karel, coby uherský král Karel IV., postavil proti maďarským magnátům, kteří v Uhrách drželi téměř veškerou moc. Uhry navíc byly obilnicí říše, což na jednu stranu bylo velké plus pro monarchii, na stranu druhou je potřeba říci, že uherská šlechta přísně dohlížela, aby většina obilí zůstala v Zalitavsku. Byly zaznamenány případy, kdy v rakouské polovině říše docházelo k hladovým bouřím, zatímco v Uhrách bylo potravin dostatek.

 

Jaké nevýhody přinášela okamžitá uherská korunovace?

                Jak již bylo řečeno, přísahou na uherskou ústavu si král znemožnil jakékoli reformy, které právě v Uhrách byly dost potřeba. Na rozdíl od Předlitavska, které se před vypuknutím války mohlo pyšnit všeobecným rovným hlasovacím právem do říšské rady, v Zalitavsku si slovanské národy, kterých bylo mnohem více než Maďarů, o takové volbě mohly nechat pouze zdát. Maďarská šlechta držela pevně v rukou politickou moc a nehodlala se jí vzdát. Následník trůnu František Ferdinand d’Este dobře věděl, že je potřeba s touto dominancí něco udělat, a proto tajně spolupracoval se slovanskými národy (resp. s jednotlivci z jejich řad). Okamžitá korunovace tak znamenala krok, který musel zákonitě v uherských slovanských národech vyvolat nevoli či přinejmenším trpkost.

                Ani v Předlitavsku však korunovace nemohla vyvolat pozitivní ohlas. Češi nikdy neodpustili císaři Františku Josefovi I., že se nenechal korunovat českým králem. Měla snad nyní nastat podobná situace? Nikoli, alespoň ne zcela. Císař Karel chtěl být i českým korunovaným králem, nicméně česká politika neměla tak velký vliv, aby jakkoli krále ovlivnila. Ostatně při samotné uherské korunovaci nebylo české delegaci, která se jí zúčastnila, umožněno předstoupit před panovníka, a to právě proto, aby se císař nezavázal i k české korunovaci. Vliv Maďarů na císaře Karla, ale i na domácí politiku nejen v Zalitavsku, byl zkrátka až příliš silný.

                I státy Dohody představovaly problém. Ačkoli v době korunovace nedošlo k navázání spojení s nepřáteli, a mírová nabídka ze strany Centrálních mocností na konci roku 1916 byla až příliš neurčitá, přesto byl již tehdy císař Karel přesvědčen, že je nutné uzavřít mír. Když později navázal se státy Dohody kontakt, mohla brzká korunovace a nemožnost uskutečnění reforem, hrát až příliš negativní roli. Toho právě dokázal využít Masaryk a Beneš, kteří se v zahraničí snažili přesvědčit dohodové mocnosti o nutnosti rozbití Rakousko-Uherska. Skutečnost, že se císař Karel nenechal korunovat na české krále rovněž přispěla k tomu, že Masaryk s Benešem měli později méně starostí při odstraňování monarchie. Korunovanou hlavu by zřejmě respektoval prostý lid.

 

Literatura:

• GALANDAUER, J. Karel I.: poslední český král. Praha – Litomyšl 2004. 121-128 s.
• DEMMERLEOVÁ, E. Císař Karel I.: blaze těm, kdo působí pokoj… Praha 2006. 95-101 s.
• PERNES, J. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. Brno 2010. 142-146 s.
• SÉVILLIA, J. Poslední císař Karel Rakouský. Plzeň 2010. 39-42 s.

• www.wikipedia.org
• GALANDAUER, J. Karel I.: poslední český král. Praha – Litomyšl 2004. 127 s.