Arcivévoda František Josef Karel:

            Nejstarší syn arcivévody Leopolda, bratra císaře Josefa II., a Marie Ludoviky Bourbonsko-Španělské se narodil 12. února 1768 ve Florencii. Novorozenec dostal jméno František Josef Karel – za kmotra mu byli jeho strýc císař Josef II. společně s pozdějším španělským králem Karelem IV. Jako narození každého arcivévody či arcivévodkyně do habsburského domu, bylo i toto hojně oslavováno. Jeho otec, toskánský velkovévoda, uspořádal bohatou veřejnou hostinu. Nesměla chybět ani mše a výstřely z děl. Zpráva byla ve Vídni přijata s nesmírný nadšením. Panovnice Habsburské monarchie Marie Terezie dokonce přerušila divadelní představení, na kterém právě byla, výkřikem: „Poldík má kluka!“[1]

            Malý princ a budoucí císař se vyvíjel dobře. Roku 1769 ho ve Florencii navštívil jeho strýc Josef. Jelikož se císař Josef II. odmítal vdát potřetí a zplodit mužského potomka, bylo zřejmé, že František jednou usedne na císařský trůn. Dostalo se mu proto nejvyššího vzdělání a od šestého roku, kdy se o prince přestaly starat pečovatelky, už měl svého vlastního vychovatele – byl to dar od jeho babičky Marie Terezie. Vychovatelem se stal František z Pauly hrabě Colloredo-Wallsee, který se své funkce ujal roku 1774. Nový vychovatel měl od Leopolda přesně vymezeny výchovné zásady, které měl malý František dodržovat. Jejich součástí byl i pevný denní program: „Chlapci vstávají v sedm hodin, nejstarší už v šest. Oblékají se sami. Všechno musí skončit během půlhodiny. Zatímco je češou, čtou si ‚duchovní rok‘, pak jdou na mši a po ní následuje vyučování, které trvá až do poledne. Poté mají hodinu na rekreaci a 

mohou si hrát spolu nebo s pány. Pak obědvají téměř vždy s námi, po obědě mají u nás hodinu volna, od čtyř do sedmi hodin je další výuka a po ní opět hodina volna na zotavenou. Večeře trvá půl hodiny, následuje trochu konverzace a pak jdou spát.“[2]

            Hrabě Colloredo však přidělené císařské děti nezvládal a navíc měl podle císaře Josefa konzervativní názory. Císař Josef proto navrhl Leopoldovi, aby ustanovil i jiného vychovatele. Major Federig Manfredini se jevil jako ideální vychovatel, který smýšlel josefínsky. Oba vychovatelé se tak dostávali do častých sporů, čímž rozhodně přiřčeným dětem nepomohli. Ani učitelé se ve svých názorech příliš neshodli. Hrabě Sigmund Hohenwart z Gerlachsteinu – vyučoval historii – utvrdil budoucího císaře Františka v konzervativním postoji. Jeho úplným opakem, který zastával myšlenku konstituční monarchie, za což byl později dlouhodobě vězněn, byl baron Andrea Riedel, učitel matematiky.

            Když roku 1784 navštívil císař opět Florencii, rozhodl se, že si výchovu malého budoucího následníka vezme na svá bedra. Otec sice nesouhlasil, ale podvolil se. V létě roku 1784 dorazil toskánský princ do Vídně. Zde začala jeho výchova a především vzdělání od začátku, ale tentokrát mnohem intenzivněji. Kromě stávajících vychovatelů (včetně Colloreda) se o mladého prince začal starat také císař Josef. Jeho častá kritika a výchovné metody byly velice přísné a vůbec nebraly na Františka ohled. Josef chtěl, aby si mladý František vzal jeho rady k srdci. Toužil také, aby šel v jeho šlépějích. Svým přístupem dosáhl císař Josef přesného opaku. Františkovým vzorem nebyl ani jeden z předchozích reformátorů. On sám vytvořil vlastní styl vlády na zcela opačném principu, tedy konzervatismu.

            Z těchto výchovných trýzní utíkal arcivévoda ke svým zálibám. Byl to vášnivý sběratel. V roce 1785 položil základy knihovny, kterou později i vlastnoručně katalogizoval. Rovněž byl milovníkem květin. Na svých zámcích se jim hojně věnoval. Dále si osvojil maloměstský životní styl.

            Poté, co se císař Josef II. vrátil z turecké výpravy s podlomeným zdravým a 20. února 1790 zemřel, se novým císařem stal Františkův otec Leopold II. Čekala ho těžká dřina, neboť císař Josef byl ve svém reformním snažení až příliš radikální. Leopold, který si vládu vyzkoušel již v Toskánsku, měl nyní na starosti uklidnit rozhádanou říši. Jeho kroky byli mnohem umírněnější – některé příliš radikální reformy zrušil či výrazně upravil. Ukončil nákladnou válku s Turky, s Pruskem navázal dobré politické vztahy a rozbouřeným Uhrám zabránil povstat proti panovníkovi. Nesmíme zapomínat i na problematický vztah s Nizozemím, kterému Leopold zabránil v odtržení od Habsburské monarchie. Do 

své vlády nechal promlouvat i následníka trůnu, arcivévodu Františka. Ten se ukázal jako skvělý plánovač a organizátor, když sestavil úsporný rozpočet, a dokonce navrhoval výrazné snížení výdajů na zbrojení. Byl to on, kdo se zasazoval o vybudování tajné policie. Pomalu se ukazoval nový styl vlády, neboť František se pouštěl do hromady úředních spisů, což měla být jeho typická budoucí forma panování.

            Na datum 19. září 1790 přichystal Leopold II. svatbu svých synů – Františka a Ferdinanda. Za nevěsty jim vybral dcery své sestry Marie Karoliny. Druhá žena arcivévody Františka, Marie Terezie, tak byla jeho sestřenicí prvního stupně. Po svatbě se rodina vydala do Frankfurtu na

d Mohanem. Leopolda totiž čekala císařská korunovace. Ta proběhla 9. října 1790 a na Františka dosti zapůsobila. Vzpomeneme-li si na jeho plánované návrhy o úsporném rozpočtu, jistě pro něj tato nádherná, přesto však dosti nákladná, událost musela připadat jen jako staromódní a pompézní okázalost. Této události se zúčastnil i muž, který později zásadně ovlivňoval rakouskou politiku. Byl jím Klemens Václav Lothar Metternich a na rozdíl od Františka, byl touto událostí přímo okouzlen. František se zúčastnil i druhé korunovace jeho otce, tentokrát 

v uherském Prešpurku. Zde nasadil ještě téhož roku v kostele sv. Martina na hlavu svatoštěpánskou korunu. O účasti Františka na třetí, tentokrát 

české, korunovaci (6. září 1791) není známo. Politika Leopolda II. směřovala k dobrým vztahům k Prusku, a proto byl pruský král Fridrich Vilém II. pozván na zámek Pillnitz u Drážďan. Zde došlo k podpisu tzv. Pillnitzovy deklarace, která byla zaměřena proti Francii, kde roku 1789 vypukla francouzská revoluce.

Francie – věčný rival Rakouska:

            Relativně bezstarostný život narušila brzká smrt císaře Leopolda II. Ten zemřel 1. března 1792 v pouhých pětačtyřiceti letech. O jeho smrti se tehdy vedly různé spekulace, dnes můžeme říci, že zemřel na levostranný zápal plic („levostrannou pneumonii s hnisavou pleuritidou“)[3]. Nový císař ještě netušil, že bude muset čelit rozpínavosti francouzské revoluce.

            Císař František II. (císařem Svaté říše římské národa německého byl zvolen 14. července 1792) navázal zpočátku na své předchůdce osvícenskými zásadami, ale rozbouřenost Francie ho ovlivnila natolik, že ihned přešel na politiku orientovanou na zachování stávajících poměrů. Za svá hesla si zvolil: Justitia regnorum fundamentum (Spravedlnost je základem království) a Lege et fide (Zákonem a vírou).[4] „Lidový císař“, jak se mu v poddanských kruzích říkalo, však svou lidovost dával najevo pouze v rámci audiencí, kdy často usiloval o kontakt s lidmi. Sám císař měl zdravý lidský rozum a dokázal svůj životní styl uzpůsobit do podoby měšťanského. Mezi jeho další kladné vlastnosti byla poctivost, vytrvalost a schopnost vlastního úsudku. Jeho budování tajné policie a nesmírná důslednost při snaze potlačit jakékoli svobodomyslné hnutí naopak lidově příliš nepůsobilo.

            Na druhou stranu se nelze čemu divit. Vždyť mu už v roce 1792 vypověděla Francie válku (adresovanou králi Čech a Moravy). A „volný, rovný, bratrský“ lid ve Francii měl daleko do ideálu společnosti. Jeho dlouholetý boj s Francií si žádal jistá opatření. Byla opětovně zavedena cenzura, došlo k výměně ministrů a celkové reorganizaci ministerstev a mnohé jiné represivní zákroky. Velení armády však svěřil svým generálům, mj. i svému bratrovi Karlovi, který se v armádě dosti proslavil.

            Rakouská armáda byla po počátečním úspěchu, kdy stála i na francouzském území, několikrát poražena a císař František ztratil rakouské Nizozemí. Ani s budoucími spojenci nedopadlo Rakousko příliš dobře. Rusko a Prusko se roku 1793 dohodli na dalším dělení Polska. Rakousko však bylo z nároků vynecháno. Odnesl to státní kancléř hrabě Filip Cobenzl, který byl nahrazen svobodným pánem Franzem von Thugut. Povahově klidný František nijak výrazně nereagoval na popravu francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho ženy Marii Antoinetty (Františkova teta). Výrazněji ho však ovlivňovala situace vnitropolitická. „Jakobínské spiknutí“, do kterého se zapojilo minimum skutečných revolucionářů, ale o to více fanatiků, bylo tvrdě potlačeno. Odsouzení za tento zločin (celé spiknutí se zakládalo na sepsání pamfletů proti monarchii a šlechtě) obdrželi tresty smrti, či si museli odsedět mnoho let tvrdého žaláře. Trest smrti postihl např. spisovatel Franze Gottharda či nadporučíka Franze von Hebenstreit. Dlouholetému žaláři se nevyhnul ani Františkův učitel baron von Riedel, který nabádal sedláky, aby přestali vykonávat robotu. O Františkově protirevolučním postoji svědčí i skutečnost, že procesy proti účastníkům „jakobínského spiknutí“ řešil řádný soud.

            V roce 1795 se proti Francii postavilo Rakousko, Velká Británie, Holandsko, Španělsko, Neapolsko, Toskánsko a Benátsko. Prusko naopak koalici opustilo, neboť se jeho aktivita zaměřila na další dělení Polska. Ani to však nestačilo na Francii, kterou od roku 1796 jako vrchní velitel nad francouzskou armádou v Itálii vedl Korsičan a vojenský génius Napoleon Bonaparte. Mladý a energický stratég Napoleon se lehce vypořádával s početnými, ale nikterak sehranými vojsky jeho protivníků. Rakouští vojevůdci a jejich zastaralé strategie se neosvědčili, a tak hrozilo francouzské dobytí Vídně. Napoleon však zvolil jinou taktiku a roku 1797 uzavřel s Rakouskem mírovou smlouvu z Campo Formio. Rakousko ztratilo Belgii a Lombardsko, naopak získalo Benátsko. Tento mír však brzy vystřídala další válka. Rakousku však nepomohla ani pomoc Ruska, a tak tzv. druhou koaliční válku opět prohrálo. Zatímco Vídeň opětovně změnila státního kancléře, ve Francii se děly události mnohem významnější. Roku 1802 byl Napoleon jmenován doživotním konzulem „a 18. května 1804 se prohlásil ‚císařem Francouzů‘“[5]. Ačkoli samotné Napoleonovo prohlášení příliš neznamenalo (z hlediska jakéhokoli úzu naprosto nic), reagoval císař Svaté říše římské národa německého František II. velice rychle a 11. srpna 1804 přijal titul dědičného rakouského císaře. Tento císařský patent, který nevyvolal téměř žádnou odezvu ze strany obyvatelstva, byl slavnostně vyhlášen 7. prosince 1804 ve Vídni. Jisté protesty se objevily u carského dvora, neboť ruský car Alexandr I. odmítal Františkův titul uznat. To však nic neměnilo na tom, že František měl nyní dva císařské tituly – jako František II. vládl ve Svaté říši římské národa německého (do roku 1806, kdy byla Svatá říše římská rozpuštěna) a jako František I. v Rakouském císařství.

            Rok 1805 se stal pro císaře Františka naprostou katastrofou. Nová protifrancouzská koalice opětovně selhala, tentokrát v jižním Německu (bitva u Ulmu) a kořistí císaře Napoleona se stala samotná Vídeň. Celá císařská rodina se musela přemístit do Olomouce. Celou zkázu dokonala porážka v bitvě tří císařů 2. prosince 1805 u brněnského Slavkova. Špatně organizovaná rakousko-ruská armáda byla drtivě poražena a Napoleon osobně nadiktoval Rakousku mír. „Rakousko muselo ve prospěch italského království odstoupit Benátsko, Istrii a Dalmácii. Vorarlbersko a Tyroly připadly Bavorsku, Přední Rakousy (Breisgavsko a města na Bodamském jezeře atd.) byly rozděleny mezi Bavorsko, Württembersko a kurfiřtství Badenské. Jako malou náplast za utrpěné územní ztráty dostalo Rakousko Salcburské arcibiskupství s Berchtesgadenem.“[6]

            Opět došlo k výměně ministra, tentokráte zahraničí, a hraběte Cobenzla vystřídal hrabě Stadion. Třetí koaliční porážka Rakouska (a jeho spojenců) se však nejvíce projevila ve Svaté říši římské. Šestnáct německých knížat, které podléhali samotnému Napoleonovi (protektorátství), se spojilo a vytvořilo 1. srpna 1806 Rýnský spolek, který však nebyl součástí Svaté říše římské národa německého. František se nyní musel vzdát svého titulu římského císaře. „Státoprávní příšernost“ (vyjádření rakouského historika Heinricha von Srbika), tedy jakési dvojcísařství, zanikla.[7] Tento krok nevzbuzoval žádné emoce ani u samotných Vídeňanů.

            Hrabě Johann Filip Stadion se tak nyní pustil do velké přestavby samotné monarchie (samozřejmě jen v rámci absolutismu). Jeho kroky vítali i rakouský velvyslanec v Paříži hrabě Metternich a arcivévoda Karel, který se tak mohl pustit do rozsáhlé reformy rakouského vojska. Vše bylo zaměřeno na další, tentokrát už vítěznou, válku s Francií. Přesto se František jakýchkoli reforem obával a jen váhavě s nimi souhlasil.

            Císařová nová žena Marie Ludovika se ztotožnila s hrabětem Stadionem a stala se velkou odpůrkyní francouzského císaře, který jí roku 1796 vyhnal z rodného Milána. V dubnu 1808 podnikl František se svou ženou cestu do svých provincií, aby tak upevnil vztahy mezi nimi. Při této příležitosti byla v Budapešti Marie Ludovika korunována na uherskou královnu.

            Postoj císaře Františka vůči Napoleonovi lze nejlépe doložit Napoleonovým dopisem císaři Františkovi poté, co se rakouský císař nedostavil na podzim roku 1808 do Erfurtu na sjezd knížat, kteří holdovali francouzského císaři. V dopise zazněla i ostrá Napoleonova reakce: „Bylo v mé moci rakouskou monarchii zničit. Čím Vaše Veličenstvo je, je z mé vůle.“[8]

            I přes ještě nedokončenou vojenskou reformu arcivévody Karla bylo roku 1809 rozhodnuto, že Rakousko vyhlásí Francii válku. Tentokrát se však k němu nikdo nepřidal. Rusko se s Francií dohodlo, Rýnský spolek ovládal Napoleon a Prusko jednoduše odmítlo. Rakousko tak čekala další porážka a Vídeň se musela připravit na francouzskou okupaci. K jistému obratu vnímání neporazitelnosti císaře Napoleona došlo poté, co 21. května 1809 porazil arcivévoda Karel francouzské vojsko v bitvě u Aspernu. Arcivévoda Karel však Napoleona nepronásledoval a ten jej po příchodu francouzských posil 4. července 1809 porazil v bitvě u Wagramu. Znovu byl uzavřen s Francouzi mír a znovu to stálo pozice rakouských ministrů – funkci složil hrabě Stadion i arcivévoda Karel. Ministrem zahraničí se stal kníže Metternich (Schönbrunský mír s Francií ale podepsal kníže Liechtenstein). Habsburská monarchie musela zaplatit ohromné reparace a přišla o další území (dokonce neměla ani přístup k moři). Poté, co Napoleon opustil Vídeň se mohla vrátit císařská rodina zpět.

            Metternich nyní mohl rozehrát svou famózní hru založenou na lichocení Napoleonovi a lavírování mezi ním a bývalými spojenci. Byl zastáncem smíření Rakouska s Francií a nebál se navrhnout i vdavky Františkovi nejstarší dcery Marie Louisy s Napoleonem. František tuto nabídku po počátečním váhání přijal. Nepomohlo ani přemlouvání ze strany císařovny Marie Ludoviky či prosby arcivévodkyně Marie Louisy. Svatební smlouva byla podepsána v únoru 1810 a mezi rakouskou šlechtou znamenala svatba francouzského povýšence a urozené arcivévodkyni naprosté zděšení. Samotná svatba se konala 11. března 1810 ve Vídni, kam se dostavil i zástupce ženicha arcivévoda Karel. Za necelé tři týdny již byla novomanželka ve Francii, kde 1. dubna proběhl civilní sňatek i tam. Původní obavy Marie Louisy z Napoleona se nepotvrdily a po krátké době jí manžel začal více imponovat. O rok později mu jeho nová žena porodila syna Františka Karla Josefa, který při narození obdržel titul „římský král“.

            Rakouská státní pokladna byla po neustálých válkách s Francií na dně. K tomu se navíc přidávaly stále sílící bouře a protesty řemeslníků. V době spojenectví s Francií tak bylo nutné finanční sektor reformovat. Po smrti prezidenta dvorské komory hraběte O’Connora nastoupil na jeho pozici ne zrovna schopný hrabě Wallis. Císaře nijak netrápilo, že hrabě Wallis financím příliš nerozuměl. Přesto se mu podařilo vymanit Rakousko z dosti svízelné finanční situace. Jeho reforma však zruinovala střední stav, který přišel o své skromné úspory. 15. března 1811 byl zveřejněn Wallisův finanční patent, který staré bankocetle vyměňoval za nové (tzv. šajny nebo též vídeňská měna) v poměru pět ku jedné. Tento „státní bankrot roku 1811“[9] však vyvolal obrovskou nevoli a zvýšil propast mezi chudou a bohatou vrstvou, neboť vysoká šlechta si i díky přístupu k informacím stihla své finance pojistit. Rok 1811 však nebyl jen o reformě financí. Ve stejné době byl v Rakousku vydán Všeobecný občanský zákoník, na kterém se podílel i sám císař František. Právní systém dědičných rakouských zemí byl sjednocen (ovšem bez zemí koruny svatoštěpánské, tedy Uher). Navíc poskytl i ochranu svobody osobnosti a vlastnictví. Všeobecnému občanskému zákoníku předcházelo vydání jednotného trestního zákoníku roku 1803 (opět pouze pro české a rakouské země bez Uher).

            Ještě předtím, než se Napoleon vydal na své tažení do Ruska, konal se v květnu 1812 v Drážďanech ples, na který byl pozván i rakouský císařský pár. František pozvání rád přijal, vždyť po dlouhé době konečně uvidí svou milovanou dceru Marii Louisu. Při této příležitosti se téměř nechal přesvědčit k ruskému tažení, ale císařovna Marie Ludovika a kníže Metternich ho nakonec přemluvili, aby od podobného zapojení upustil. Udělal dobře, neboť Napoleonova armáda byla i přes počáteční postup na Moskvu a jeho obsazení poražena „generálem zimou“. Napoleon si uvědomoval svou porážku, a tak v prosinci 1812 opustil svou armádu a zamířil do Paříže, kde okamžitě shromažďoval další vojsko. Jeho snaha dostat na svou stranu Rakousku byla neúspěšná, to se v červnu 1813 přidalo na stranu rusko-prusko-anglickou. Rozhodující bitvou se stala ta u Lipska 16.-18. října 1813, která skončila porážkou francouzského císaře. Mezi spojenci však došlo k rozporům o tom, jak pokračovat dál. Ruský car Alexandr I. chtěl Napoleona sesadit z trůnu, Metternich a tedy i rakouský císař však chtěli s Napoleonem uzavřít mír. Metternichovy plány však překazil samotný Napoleon, neboť nabídku k míru odmítl a boje tak pokračovaly. Poslední tečkou byla tažení v roce 1814, kdy spojenci postupovali hluboko do vnitrozemí Francie. Na konci března uprchla Napoleonova žena na přání manžela i s malým synem z Paříže. 31. března 1814 dorazilo spojenecké vojsko do francouzského hlavního města. Podmínky míru byly přijatelné – Napoleon se vzdá francouzského trůnu pro sebe i své potomky a odejde na ostrov Elba nedaleko Francie. Marie Louisa strávila několik měsíců ve Vídni, aby se posléze mohla odebrat do rezidencí Parma a Piacenza, které jí slíbily spojenecké země. 21. června 1814 se císař František I. triumfálně vrátil do Vídně.

Vídeňský kongres

            Samotný kongres začal v září roku 1814. Sjelo se sem množství monarchů, jejich ministrů a vůbec většina tehdejší vysoké šlechty, která měla ve své zemi určitý vliv. Jejich domovem se na devět měsíců stal Hofburg. Veškeré výdaje však museli zaplatit poddaní, a tak se 1. ledna 1815 rapidně zvýšila daň ze mzdy.

            Mezi nejvzácnější hosty patřily ruský car Alexandr I. a pruský král Vilém III. Dále to byli: král württemberský Fridrich II., král bavorský Maxmilián Josef, král dánský Fridrich IV. a mnoho dalších.

            Hlavním „mluvčím“ kongresu se stal státní kancléř kníže Metternich, který svou funkci vykonával z Ballhausplatzu. Společně s Friedrichem von Gentz, který se proslavil plamennými řečmi proti Napoleonovi, byl vždy přítomen při důležitých jednáních. Role Gentze však byla také důležitá. Byl to on, kdo smiřoval protichůdná stanoviska a většina prohlášení a závěrů Vídeňského kongresu je stylisticky jeho dílem. Zbývalo už jenom přerozdělit Evropu.

            Jak se však ukázalo, byl to úkol dosti složitý. Rusko požadovalo celé Polsko, Prusko zase saské království. Proti těmto názorům se postavil Metternich, který si nepřál posilování Pruska v nově vzniklém Německém svazu, jehož sídlo bylo ve Frankfurtu nad Mohanem a předsedalo mu Rakousko (Svatá říše národa německého obnovena nebyla), ani pronikání Ruska do východní a střední Evropy. On sám zastával názor, že by měla být Evropa uspořádána co nejrovnoměrněji mezi mocnosti. Samotné Rakousko se vzdalo Belgie a na oplátku získalo Lombardii, Benátsko a salcburské arcibiskupství. O nesourodosti kongresu a dlouhému dohadování mezi účastníky svědčí i dobové přísloví: „Ruský car za všechny lže, dánský král za všechny mluví, pruský za všechny myslí, württemberský za všechny jí, bavorský za všechny pije a rakouský císař za všechny platí.“[10]

            K největším rozporům docházelo mezi Metternichem a ruským carem. Ruský car těžce nesl, že Vídeňský kongres řídí pouhý ministr. Metternich stál v opozici i v politických otázkách. Těchto rozporů hojně využíval francouzský ministr zahraničí Talleyrand. Metternich se tak společně s císařem Františkem dohodli, že jakákoli vláda lidu je nepřípustná. Vše musí stát na legitimních základech a vše se musí vrátit do doby před Velkou francouzskou revolucí.

            Vídeňský kongres znamenal také množství oslav a plesů. Při příležitosti prvního výročí bitvy národů u Lipska uspořádal císař František v Prátru velkolepou vojenskou přehlídku. V listopadu se zase konal šermířský turnaj jako kdysi ve středověku.

            Vídeňský kongres zahájil krátkou dobu kongresů, kdy se panovníci či jejich ministři snažili většinu zahraničních sporů vyřešit diplomatickou cestou. Jak se ale ukázalo, diplomatická řešení většinou selhávala na nerespektování jejich výsledků.

Čtyři ženy císaře Františka

            První ženu vyhlédl Františkovi ještě samotný císař Josef II., který se snažil upevnit přátelský vztah s obdivovanou carevnou Kateřinou II. Stala se jí Alžběta Vilemína Württemberská. Roku 1782 ji císař pozval do Vídně, kde se měla všemu řádnému, a pro budoucí císařovnu i všemu potřebnému, naučit. V patnácti letech se tak ocitla v klášteře u selesiánek. Po několikaleté výchově byla, alespoň podle mínění císaře Josefa, připravena na svatbu a koneckonců i na první setkání s arcivévodou Františkem. Oba v sobě našli zalíbení, a tak svatbě nic nebránilo. Konala se 6. ledna 1788 ve vídeňském augustiniánském klášteře. Po krátkých líbánkách, které strávili novomanželé v Toskánsku, čekalo na arcivévodu Františka vojenské poslání. Vyrážel s císařem do války proti Turkům. Pro císaře byla tato válka poslední, neboť se z ní vracel bez vavřínů a zcela vyčerpaný. Samotný panovník však zaznamenal chování arcivévody Františka na bojišti: „Před nepřítelem se choval stejně jako doma v pokoji. Hvízdání kulek ho nechávalo zcela chladným.“[11] Nicméně byl císařův zdravotní stav velice špatný a 15. února 1790 již přijal poslední pomazání. Alžběta, která byla v této době v pokročilém těhotenství nesnesla pohled na umírajícího císaře a její omdlení a rozrušení u ní vyvolalo předčasný porod. Ten trval velice dlouho a muselo tak být užito porodních kleští. Při použití kleští se automaticky přestává hledět na dítě. Důležité je, aby přežila matka. To se však nepodařilo, a tak Alžběta 18. února 1790 umírá na následky poporodního krvácení. Dcerka Ludovika se však dožila pouhých 16 měsíců.

            Výběru druhé ženy se chopil Františkův otec císař Leopold. Ten nehleděl na blízkou příbuznost novomanželů a za Františkovu nevěstu zvolil Marii Terezii Neapolsko-Sicilskou, která byla Františkovou sestřenicí (matka Marie Terezie Marie Karolína byla sestrou císaře Leopolda II.). Svatba se konala ve Vídni 19. září 1790 spolu se svatbou Františkova bratra Ferdinanda, který si bral Marii Louisu, jejíž matkou byla taktéž Marie Karolína. Marie Terezie byla 10. června 1792 korunována uherskou královnou. České země se její korunovace dočkaly 12. srpna 1792. Druhé manželství arcivévody Františka bylo poněkud živější než to první, neboť Marie Terezie byla úplným protikladem těžkopádného Františka. Její veselá jižní povaha a divoký temperament však Františka zaujaly, a proto se mohli oba novomanželé skvěle doplňovat. Mladá Marie Terezie toužila po zábavě, a tak začala pořádat v Hofburgu různé slavnosti. V jedněch organizovala čínské stínové divadlo či domácí koncert, v němž si i ráda zazpívala. Ve dvou Haydnových oratoriích zpívala samotná císařovna, a to „s velkým vkusem a výrazem, ale malým hlasem“[12].  Dokonce jí Beethoven věnoval septet Es-dur. Dvorní skladatel Haydn se zase pochlubil svou „tereziánskou mší“. Jindy zase arcivévodkyně hrála na basu, za houslového doprovodu jejího manžela. František tak měl o zábavu postaráno. Jejich manželství bylo mimořádně šťastné a trvalo celých 17 let. Z manželství vzešlo 12 dětí. Mezi nimi jsou nejvýznamnější Marie Louisa (nar. 1791) – od roku 1810 manželka francouzského císaře Napoleona I., Ferdinand (nar. 1793) – následník trůnu a od roku 1835 rakouský císař, český a uherský král, Leopoldina (nar. 1797) – od roku 1822 císařovna brazilská (svatba s Pedrem roku 1817) a František Karel (nar. 1802) – otec budoucího císaře Františka Josefa I. Mezi jejich další děti patří: Karolina Leopoldina (1794-1795), Karolina Ludovika (1795-1799), Marie Klementina (1798-1881), Karolina Ferdinanda (1801-1832), Marie Anna (1804-1858), Jan Nepomuk (1805-1809), Amalie Terezie (1807).[13] Když následkem potratu a tuberkulózním zánětem pobřišnice 13. dubna 1807 umírala, bylo jí pouhých 35 let a František tak opět ztratil milovanou ženu.

            Třetí manželku si už císař vybíral sám. Volba padla na Marii Ludoviku Modenskou, která již dlouhá léta pobývala v Rakousku, neboť její rodinu roku 1796 vyhnal francouzský generál Bonaparte. Od roku 1803 pobývala ve Vídni. Císař ji pojal za svou manželku 6. ledna 1808. V dubnu 1808 se v Prešpurku (Bratislava) konala její korunovace na uherskou královnu. Při této příležitosti postihla novou císařovnu lehká slabost, která však naznačovala plicní onemocnění. Korunovace na českou královnu neproběhla. Marie Ludovika se okamžitě zapojila do politického dění a klaněla se na stranu hraběte Stadiona, který toužil po další válce s Napoleonem. Se svou nenávistí se postavila proti návrhu knížete Metternicha, aby byl uzavřen s Napoleonem mír. František, ač se často nechával svou ženou ovlivňovat, tentokrát vsadil na Metternicha a uzavřel roku 1809 tzv. Schönbrunnský mír. Marii Ludovice připravil Metternich další šok, když přichystal svatbu Františkovy nejstarší dcery Marii Louisy s Napoleonem. S tímto kalkulem se však musela smířit, neboť František byl v případě politického sňatku neoblomný, byť měl svou dceru velice rád a jen těžce se s ní loučil. Marie Ludovika byla společně s Františkem v květnu 1812 pozvána na ples do Drážďan. Zde zanechala velice příznivý dojem, ačkoli ji nemoc sužovala stále častěji. Přesto byla její přítomnost velkým přínosem, neboť zabránila Františkovi, aby se také zúčastnil velkého ruského tažení. Její cesta směřovala do lázní v Teplicích, kde se mimo jiné setkala i s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe. Napoleonovu porážku, jak v Rusku, tak později v bitvě národů u Lipska, přijala císařovna s nadšením a Františkovi, který se bitvy zúčastnil, napsala: „Děkuji Bohu za to, že jsi zdráv a že nebezpečí je zažehnáno, ze srdce se raduji, že jsi se bitvy zúčastnil.“[14] O půvabu a schopnostech rakouské císařovny svědčí i francouzský ministr zahraničí Talleyrand, který si na vídeňském kongresu poznamenal: „Navzdory kašli, který ji často nutí přerušovat řeč, a navzdory vyhublosti má panovnice dar zalíbit se a má takříkajíc francouzský půvab, takže jen přísné oko může zpozorovat, že se k němu druží malý náznak strojenosti.“[15] Marie Ludovika musela v době kongresu proležet celý den, aby se posléze mohla zapojit do večerních reprezentativních slavností. Císařovna Marie Ludovika se také vrhla na výchovu svých nevlastních dětí. Jelikož sama mít děti nemohla (kvůli své nemoci), byly právě nevlastní děti jejím obrovským potěšením. Dá se říci, že mnohým dětem i zachránila život. Příkladem může být samotný korunní princ a následník trůnu arcivévoda Ferdinand. Po smrti jeho matky byl propuštěn i jeho vychovatel Steffaneo-Carneo, který se zasloužil o mimořádný duševní posun arcivévody. Téměř rok však trvalo, než se výchovy mohla ujmout další výrazná osobnost hrabě Erberg, který svou pílí zařídil, že se z Ferdinanda stal vzdělaný člověk schopný vládnout. Byla to i samotná císařovna, kdo rozhodl o vyučení arcivévody Ferdinanda na zahradníka roku 1811. Po vídeňském kongresu Marie Ludovika tušila, že se blíží její konec. Chtěla strávit svůj čas na jihu. Císař František jí vyhověl a společně odcestovali do Lombardsko-Benátska. Její cesta končí ve Veroně, kde 7. dubna 1816 zemřela v nedožitých 29 letech. Manželství zůstalo, vzhledem k císařovnině nemoci, bezdětné.

            Poslední sňatek císaře Františka, s Karolínou Augustou Bavorskou (Charlotta Augusta), byl opět politický kalkul, tentokrát knížete Metternicha. Ten se rozhodl, se souhlasem císaře, poohlédnout se v Bavorsku. Karolína Augusta sice chvíli váhala, neboť se již jednou nešťastně provdala (sňatek byl nenaplněn a anulován), ale nakonec souhlasila a 10. listopadu 1816 se za císaře Františka provdala. Ačkoli byl mezi manžely velký věkový rozdíl (Karolíně bylo 24 let, Františkovi 48 let), jejich manželství bylo harmonické. K uherské korunovaci došlo roku 1825. Nová rakouská císařovna vrhla veškerou svou sílu do péče o manžela a jeho dětí. Sama děti však neměla. Roku 1824 zajistila sňatek arcivévody Františka Karla s její mladší sestrou Žofií Bavorskou. Z něj roku 1830 vzešel pozdější císař František Josef I. Jméno Karolíny Augusty se nám objevuje i v současnosti, neboť pražská čtvrť, založená císařem Františkem I. roku 1817, byla pojmenována Karlín, a to na počest císařovny. Po smrti císaře Františka se Karolína Augusta věnovala mládeži a chudině. Na její počest bylo pojmenováno i salcburské zemské muzeum (Carolino Augusteum). Zemřela 38 let po svém manželovi 9. února 1873 ve Vídni.

            Historikové se často přou o to, kterou ženu měl císař František nejraději, resp. k ní měl nejvřelejší vztah. Dušan Uhlíř se přiklání k druhé manželce Marii Terezii Neapolské[16], zatímco Brigitte Hamannová označila císařovo třetí manželství s Marií Ludovikou Modenskou za „jeho jediný sňatek z lásky“[17].

1816-1835 – mír za cenu konzervatismu

            Po skončení vídeňského kongresu se císařský pár vydal do svých nově nabytých území, království Lombardsko-Benátského. Domů se však císař vrací sám, neboť roku 1816 jeho třetí manželka umírá ve Veroně. František se po návratu domů opět oženil a když se roku 1817 vydal na cestu po svých korunních zemích (navštívil Slezsko, Halič, Sedmihradsko, Čechy, Uhry, Lombardsko-Benátsko a Dalmácii)[18], jeho nová manželka Karolína Augusta ho věrně doprovázela. O těchto cestách si císař zapisoval do deníku. František se zde setkával se svými poddanými, kteří tvořili širokou sociální vrstvu od střední třídy podnikatelů a měšťanů, po chudou vrstvu, se kterou se setkal např. v Haliči. I přesto, že panovník přislíbil kolikrát pomoc, vlivem císařova vytížení a prázdné státní pokladny z příslibu většinou sešlo. Problém s penězi se začal zlepšovat roku 1816, kdy byla založena Rakouská národní banka a došlo k různým hospodářským reformám.

            V době míru se mohl naplno projevit kníže Metternich, který byl císařem roku 1821 povýšen do funkce dvorního a státního kancléře. Od císaře měl státní kancléř plnou důvěru, přesto docházelo i k občasným rozporům. Metternichovy snahy uspořádat vládu v monarchii do podoby federativní pro jednotlivé národy se u císaře nesetkaly s pochopením a všechny snahy tak byly zamítnuty. Roku 1826 byl státním a konferenčním ministrem jmenován hrabě František Antonín Kolovrat-Liebstein. Metternich se nyní musel potýkat s velkou konkurencí a při většině jeho vnitropolitických návrhů se nově jmenovaný ministr postavil proti němu. Přesto Metternich o císaři prohlásil: „Nebesa mě postavila vedle muže, který byl patrně stvořen pro mě tak jako já pro něho. Císař František ví, co chce, a to se nijak neliší od toho, co chci já.“[19] Dalším spolehlivým úředníkem, který oddaně plnil císařova přání, tentokrát na poli potlačování jakékoli kritiky monarchie, byl hrabě Josef Sedlnitzky. Ten vedl v letech 1817-1848 C. k. dvorní nejvyšší policejní a cenzurní úřad tak horlivě, že v roce 1848 patřil k nejnenáviděnějším osobám Rakouského císařství.

            Typická pro toto období je tvrdá, v mnoha případech až nesmyslná, cenzura. Cenzurou muselo projít vše – veškerý text, který prošel státním aparátem (tiskoviny, knihy, časopisy, noviny, korespondence, divadelní hry), různé oblasti umění (rytiny, kresby, libreta, texty písní), absurdní maličkosti (jakékoli nápisy, texty na hřbitovních pomnících). Nejvíce trpěli literáti. Dramatikovi Franzi Grillparzerovi neotiskly několik děl – dílo Štěstí a záhuba krále Otakara vyšlo až na přímluvu císařovny Karolíny Augusty. Jeho další dílo Věrný sluha svého pána bylo dokonce odkoupeno, aby nemohlo být vydáno. Věta „Ta mrcha se jmenuje František.“, která pochází z díla Friedricha Schillera Loupežníci, musela být vyškrtnuta. Tvrdá cenzura samozřejmě vyvolávala velkou kritiku. Někteří spisovatelé (např. Karl Postl) dokonce emigrovali. Navzdory tvrdým podmínkám se v tomto období objevily významné osobnosti, především z řad hudebních skladatelů – Beethoven, Schubert, rodina Straussů, ti všichni působí právě nyní.

            Cenzura a tvrdý přístup ze strany úřadů vůči jakékoli novotě se nechvalně projevil i na poli průmyslu. Za císaře Františka I. sice započala průmyslová revoluce, byť byl postup limitován jen malými krůčky, ale státní mašinérie mnohokrát zasáhla proti této myšlence. Rakouský krejčí Josef Madersperger roku vynalezl v roce 1808 šicí stroj. Ačkoli se mu podařilo ho roku 1814 přihlásit k patentování, byla mu vyměřena tak vysoká taxa, že svůj vynález  ani nezhodnotil. V českých zemích máme také příklad, kdy byl tvrdým přístupem úřadů znemožněn světový vynález. Když roku 1829 předváděl v terstském přístavu Josef Ressel u parníku Civetta lodní šroub, došlo k menším poruchám. Samotná oprava by byla věcí okamžiku, ale úřadu už další plavbu nepovolily. Smutně se tak musel dívat na zkušební plavbu parníku Císař František I. 17. září 1830, kde byli hlavními hvězdami Angličané. Na druhou stranu došlo k pokroku v textilním průmyslu, kde dochází k postupné orientaci z ruční výroby na strojní. Další pokroky, které se podařilo prosadit, bylo prosazení plynových lamp v centru Vídně (1818) či stavba rakouské koňské dráhy z Lince do Českých Budějovic. Hospodářské vymoženosti, jak je vidno, císař podporoval.

Smrt „lidového císaře“

            Už roku 1826 prodělal císař František těžkou chorobu, ze které se jen těžko a dlouze uzdravoval. I z důvodu stárnutí císaře Františka byl roku 1830 korunován Františkův nejstarší syn Ferdinand na uherského krále. Jeho zdraví se postupně zhoršovalo, přesto se na podzim 1834 zúčastnil manévrů na Moravě. Vzešla z toho vleklá bronchitida a zápal plic. V únoru 1835 již císař tušil, že se ze své nemoci nezotaví. Rozhodl se napsat budoucímu císaři, synovi Ferdinandovi, rady, jak vládnout: „Nehýbej vůbec základy státní budovy, panuj a nic neměň... Stůj pevně a neochvějně na zásadách, jejichž stálým dodržováním jsem nejen provedl monarchii bouřemi tvrdé doby, ale zajistil jsem jí ve světě i významné místo, které jí náleží... Knížeti Metternichovi, mému nejvěrnějšímu služebníku a příteli, zachovej důvěru, kterou jsem mu během tak dlouhé řady let věnoval já. Bez něho nečiň žádná rozhodnutí ani o veřejných záležitostech, ani o lidech. Na druhé straně jemu ukládám povinnost, aby s Tebou jednal se stejnou upřímností a věrnou náklonností, které vždy prokazoval mně.“[20] 1. března 1835 shromáždil všechny důležité osoby ke svému lóži. Manželka Karolína Augusta byla u svého muže až do samotného konce. Krátce po půlnoci 2. března 1835 císař František I. ve svých 67 letech umírá. Jeho tělo bylo nabalzamováno a uloženo do kapucínské krypty.

            Poslední vůlí zabránil František jakýmkoli reformám, neboť císař Ferdinand I. byl ze srdce dobrotivý a svému otci (stejně jako Metternichovi) pevně důvěřoval. Byl pro něj zkrátka vzorem. To se však nedá říct o lidu, který v posledních letech panování císaře Františka značně projevoval svou nevoli. Když v březnu 1835 zemřel, nikdo z poddaných pro něj netruchlil. Jak prohlásil Franz Grillparzer: „Všichni šli na pohřeb zbožně uctívaného monarchy s veselou tváří.“[21]

            Roku 1846 mu jeho syn nechal postavit pomník na vnitřním dvoře vídeňského hradu. Autor pomníku, sochař Pompeo Marchesi, vytesal do pomníku větu z císařovy závěti: „Amorem meum populus meis“ (Má láska patří mým národům).[22]

Literatura:

• DEMMERLEOVÁ, E. Habsburkové: dějiny jedné dynastie, Praha 2012.
• HAMANNOVÁ, B. Habsburkové: životopisná encyklopedie. Praha 2010.
• HOLLER, G. Ferdinand I.: poslední Habsburk na Pražském hradě: spravedlnost pro císaře. Praha 1998.
• UHLÍŘ, D. František II. (I.). In RYANTOVÁ, M. et al. Čeští králové. Praha, Litomyšl 2008.
• WEISSENSTEINER, F. Rakouští císařové. Praha 2005.